Sdílení Susila

Stránky o léčení duše i těla, miminkách a kojení

SLIBY MÉMU DÍTĚTI

V životě nic není náhoda, vše co se nám děje, jsme si vytvořili sami nebo se děje z nějakého důvodu. Když jsem začala mít obavy, zda své Magdalence budu dobrou mámou, Andělé mi poslali knihu Sto slibů mému dítěti, kterou napsala Mallika Chopra. Mohu říci, že mne naprosto nadchla a já jsem našla inspiraci, pro sliby svému dítěti. Některé jsem okoukala,některé jsou mé osobní. A jak půjde život, asi těch slibů bude více.

Dovoluji si citovat z této úžasné knihy:

,,Jsem zodpovědná za to, co vidím. Vybírám si pocity, které prožívám.Kladu si cíle, kterých chci dosáhnout. A všechno, co se mi přihodí, se děje na mé přání."

1.Nikdy nezapomenu,že jsi můj dar od Boha

2.Vždycky budu s láskou vzpomínat na okamžik,kdy jsi se rozhodla přijít na svět,kdy jsem prožívala nejkrásnější bolest těla,aby má Duše našla naplnění v Tvé podobě-čeká nás krásná společná cesta plná zázraků

3.Nikdy nezapomenu na vrcholný okamžik štěstí, když jsem Tě poprvé spatřila-to nádherné miminko,které jsem do té doby jen cítila v břiše.V tu chvíli jsem splynula s celým vesmírem.

4.Vždycky budeš vědět,že jsme stále spolu-pamatuj,že nikdy nebudeš sama,a že budu vždy s tebou.Přijdou chvíle,kdy nebudu u Tebe až si rozbiješ koleno nebo budeš smutná,ale nahlédni do svého srdce a tam pocítíš mou přítomnost.Jsme navždycky spojeny a ani jedna z nás už nikdy nebude sama.

5.Při péči o Tebe se budu řídit svojí intuicí

6.Budu Tě hýčkat.Když budeš toužit po mé náruči,obejmu Tě a budu Tě chovat.Nenechám Tě plakat jen proto,že ostatní říkají,že tě moc rozmazluji.Lidé mi radí a poučují mne,co vše dělám špatně...ale Ty jsi šťastné miminko,a tak Tě dál budu chovat vždy,když budeš plakat,můžeš se mnou spát v posteli dokud o to budeš stát,aby jsi měla pocit bezpečí,že máš maminku nablízku.Nenechám tě vybrečet jen proto,že se to má...a pokud se v noci vzbudíš a budeš chtít napít mlíčka z mého prsu,bude Ti k dispozici.

7.Vždy s Tebou budu hovořit-povídáme si spolu už od okamžiku,kdy jsem zjistila,že jsem těhotná a možná i někdy dříve,když se mi podařilo navázat spojení s tvou Duší v nehmotném světě.Povídáme si dál a budeme si povídat stále

8.Ukážu Ti spojení mezi tebou a Vesmírem

9.Budu Tě objímat,ale nebudu Tě svým objetím dusit

10.Budu Tě učit příkladem,nejen slovy

11.Budu Tě vést k úctě a lásce k vlastnímu tělu

12.Pokusím se Tě nekritizovat, i když s Tebou nebudu souhlasit

13.Ukážu Ti, že jsi krásná taková, jaká jsi-jsi zdravá a plná elánu a energie a krása z Tebe vyzařuje především proto,že jsi šťastná

14.Vždy Tě budu nahlas chválit

15.Najdu rovnováhu mezi svým a Tvým životem

16.Dám Ti sebevědomí

17.Ukážu Ti, proč jsou důležité drobné rituály

18.Vytvořím Ti láskyplný a harmonický domov

19.Budu Ti pomáhat hledat skrytý význam událostí

20.Naučím Tě, že nic na světě není náhoda, a že vše co se děje, se děje z nějakého důvodu

21.Naučím tě, jakou sílu má odpuštění

22.Pomohu Ti pochopit, že štěstí nezávisí na vnějších okolnostech a druhých lidech

23.Pomohu Ti poznat, že na nejdůležitější věci často přijdeš v nejtěžších chvílích

24.Nebudu Ti vnucovat hotové názory na to, co je správné

25.Naučím Tě nebrat život moc vážně

26.Naučím Tě sebedůvěře

27.Naučím Tě, co je to nesobecký soucit

28.Ukážu Ti, jak může být krásné, když má člověk někoho rád

29.Naučím Tě, jak důležitá je pokora

30.Naučím Tě, že přátelství je posvátná věc

31.Vždycky si s Tebou budu hrát

32.Ukážu Ti, jakou sílu mají čisté úmysly

33.Naučím Tě, jakou sílu má myšlenka

34.Naučím Tě, že důstojnost je základní lidské právo

35.Nebudu zapomínat, že Tvé zájmy jsou stejně důležité jako mé

36.Naučím Tě naslouchat

37.Naučím Tě prožívat vždy a všechno naplno

38.Naučím Tě trpělivosti

39.Naučím Tě, jak si vytvořit vlastní svět

40.Naučím Tě nezávislosti na soudech druhých

41.Naučím Tě dívat se na jakoukoli situaci z různých úhlů

42.Naučím Tě řídit se vlastní intuicí

43.Budu Tě chránit celou svou bytostí

44.Nikdy nezapomenu chvíli, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem se stala matkou

45.Naučím Tě milovat všechny lidi, bez ohledu na to, jací jsou

46.Nikdy nezapomenu, že láska k Tobě je světlo, které mne provází celým mateřstvím

47.Vždy mne bude hřát u srdce, když vidím, jak jsi šťastná

48.Budu Tě milovat celým svým srdcem, i když vím,že pak budu zranitelnější než dříve

49.Nikdy nezapomenu na něhu, kterou jsi ve mně probudila

50.Ukážu Ti léčivou sílu lásky

51.Ukážu Ti, že to co člověk dělá z lásky, přetrvá celý život

52.Naučím Tě důvěřovat Božskému vnuknutí

53.Ukážu Ti, jak může láska změnit svět

54.Nikdy nezapomenu, že jsi mi dodala sebedůvěru a smysl života

55.Naučím Tě,že každý člověk má své důležité poslání

56.Pomohu Ti naplno rozvinout Tvé možnosti

57.Budu rozvíjet Tvé zájmy

58.Naučím Tě mít pocit dostatku

59.Naučím Tě vždy hájit pravdu

60.Naučím Tě věřit v Tvou přirozenou schopnost milovat a léčit

61.Nikdy nezapomenu, že má nejdůležitější role je být Tvou matkou

62.Ukážu Ti kouzlo přírody a neztratit spojení s matkou Zemí

63.Budu Ti připomínat zázraky, které jsem poznala íky Tobě

64.Budu stále pěstovat kouzlo Tvé představivosti

65.Budu se s Tebou dívat na svět se zvědavostí a úžasem

66.Pomohu Ti prožít zázraky, aby jsi věděla, jakou máš vnitřní sílu

67.Ukážu Ti, že pomoc k Tobě přichází v různých podobách

68.Pomohu Ti přijímat neznámé a nebát se nevysvětlitelného

69.Ukážu Ti, co znamená dělit se s někým o své sny

70.Pomohu Ti poznat zázraky života

71.Budeme spolu prožívat chvíle božského prozření

72.Pomohu Ti zažít pocit blaha, když Tvé tělo a Duše splynou

73.Naučím Tě, že každý člověk má své duchovní prožitky

74.Naučím Tě,že Tvá Duše je nesmrtelná

75.Naučím Tě vidět Anděly a přijímat jejich pomoc-i když je někdy těžké spatřit Anděla,všichni je v životě potkáváme.Jsme-li ochotni přijímat jejich pomoc,otevřou se před námi kouzelné světy.

76.Pomohu Ti pochopit,že jsme více než těla

77.Pomohu Ti objevit Tvou úžasnou Duši-Tvá existence je pro mne požehnáním,díky němuž je má Duše šťastná.Budu tě navždy milovat a vážím si toho,že je mi dopřáno setkat se s Tvou Duší v tomto životě,ale i v těch,co teprve přijdou.

Nejen pro rodiče-k zamyšlení

Zdeňka Jordánová-Láska

,,Moje matka mne nikdy nepochválila...nikdy nebyla s ničím spokojená...nikdy si se mnou nehrála, neměla na mě čas a pořád jsem něco musel...A můj táta? Ten byl sice hodnej, ale nebyl nikdy doma, pořád něco dělal pro cizí lidi a s mámou se hádali..."


Třeba takhle to mohlo být. Anebo trochu jinak, ale podobně. Výsledek je ovšem v každém případě stejný. Výsledkem je ta nejrozšířenější nemoc na světě, nemoc, kterou nazýváme nedostatek lásky, a to všech zúčastněných osob.
Podívejme se na souvislosti v úvodu. Táta byl hodnej, ale vzhledem k tomu, že neustále něco dělal pro cizí lidi a nebyl kvůli tomu doma, šířil tuto nemoc kolem sebe rychlostí kulového blesku. On sám neměl pro sebe hodnotu, a proto se nedokázal rozhodnout tak, aby se rovnovážně věnoval své případné práci a zároveň i rodině, kterou si vytvořil. Jeho nemoc způsobovala, že se snažil koupit si lásku okolních lidí tím, že se jim věnoval více než svým blízkým, jelikož s nimi zacházel jako sám se sebou. Jeho nemoc se samozřejmě šířila na jeho ženu, neboť měla pocit, že ji nemá rád, což byla pravda, neboť nebyl ochoten věnovat jí čas svého života. Oba pak, nemocní nedostatkem lásky, se vzájemně dohadovali a chtěli jeden druhému dokázat, jak moc mu ubližuje - ale jak si mysleli, že to dopadne? Možná doufali, že když druhého usvědčí a dostatečně obviní a pošpiní, ten druhý se chytí za nos a dá jim konečně to, po čem toužili...lásku.
A máma? Ta v tom jela s ním a šířila svou nemoc společně se svým manželem dál. Protože táta nebyl doma, byla na všechno sama. Nebyla spokojená se svým životem, necítila se milovaná, nestíhala a jejich rodinné společenství pozbývalo smyslu. Ale táhla svou káru dál. Manželovi vytvářela domov a čekala za to - co? No přece lásku. Protože ji samozřejmě nedostávala a nemohla dostat, přenesla nemoc i na svoje malé dítě. Záhy onemocněl i její malý syn. Začal si myslet, že je špatný, protože jeho máma neměla čas a chtěla, aby všechno dělal dobře, jelikož si myslela, že když bude mít perfektní dítě, bude i její hodnota vyšší.
Synek se přestal projevovat, protože chtěl mámě vyhovět. Chtěl co? No přece lásku. Bál se něco chtít, neříkal, co si myslí, protože se snažil dělat to, co chtěla jeho máma, aby to fungovalo. Jenže ono to stejně nefungovalo, protože máma chtěla něco úplně jiného a on na to nemohl nikdy přijít. Syndromy nemoci se zvětšovasly. Bylo dusno až k zalknutí, všichni svou nemoc podporovali a snad se domnívali, že když budou dostatečně trpět, dostasnou to, co chtěljí. Snad konečně trochu lásky.
A do tohoto prostředí se narodila malá holčička. Velmi brzy onemocněla stejnou nemocí, nedostatkem lásky. Chtěla se narodit očekávaná a milovaná a nechtěla být nástrojem k získávání pozornosti svého otce. Cítila se nepřijatá a nemilovaná a rozhodla se na to jít od lesa. Zatímco její bratříček se snažil nepřidělávat nikomu problémy a dělal vždcky to, co si myslel, že ostatní chtějí, holčička dělala přesný opak. Často zlobila a trucovala, plakala a byla velmi často nemocná. Myslela si, že tak donutí otce, aby byl doma, a pomůže mámě získat to, co chtěla, jeho účast a přítomnost na rodinných aktivitách. Dosáhla ale přesného opaku, otec se domovu vyhýbal a máma na ni byla naštvaná, že je hrozné dítě. Z nedostatku lásky všech zúčastněných bojovala o pouhou pozornost za každou cenu, a tím stejně jako všichni ostatní ztrácela to nejcennější, co měla, svou vlastní lásku...
A protože měla holčička neustálé problémy, třeba často zvracela, málo vážila, protože nepapala, měla ekzém, tak se všechno točilo kolem ní. Jen na vysvětlenou...když zvracíme, nechceme přijmout situaci takovou, jaká je. Když nepapáme, nechceme vlastně žít a trucujeme, když máme ekzém, jsme nespokojeni a máme pocit bezmocnosti.  

 Rodiče nedali lásku svým dětem a ani nikomu jinému na světě. Z jednoduchého důvodu - nedali ji ani sobě, nemohli ji tudíž poskytnout ani svým dětem. Prostě a jednoduše - pláčete na nesprávném hrobě.
Mluvíme o dětech, ale kolik dospělých a někdy již starých lidí má svoje rodiče stále jako výmluvu pro svůj život a neustále touží po jejich lásce? Ale hlavně po lásce podle nás.
Mohu se třeba zeptat jednoho starého pána, který si stěžuje, že nemá peníze na živobytí, proč si to tak zařídil.
"No, to víte, paní, maminka se s námi moc nemazala, ráno na pole, večer z pole a děti, starejte se. Někdy jsme celý den ani nejedly."
"No, a jak to souvisí s vaším životem nyní?" ptám se. Udiveně na mě kouká a snaží se, seč může, obhájit ještě svoji pozici oběti nedostatku lásky. Nechápe.
"No, přeci je to už dávno, co nejste malé dítě, už jste velký kluk, a dokonce víc než velký, není to pravda? Vždyť svůj život žijete sám a věci si zařizujete podle sebe. Tak proč stále rozhoduje vaše matka? A vůbec, přece je už dávno mrtvá."
Dědeček má v očích slzy. Rozhoduje sám a dobře to ví. Problém je jen v tom, že stále měří sebe očima své matky a jeho hodnotu určuje její chování k němu. Ale vlastně k sobě samé.

Nikdo na světě se nedokáže chovat k druhým lidem jinak než k sobě. Kolik lásky či nelásky dáváme sobě, stejně dáváme druhým!!!

Prozradím vám tajemství.
Když se vaše duše rozhodla jít na Zemi, musela projít podmínkami zrození ve fyzickém těle. Nezbývá než přijmout, že to tak prostě je, a respektovat postup. Napřed jste byli u maminky v bříšku, pak na porodním sále, pak třeba v jeslích, pak ve školce a ve škole - a pořád se vám něco nelíbilo. Ano, chápu, no a co? Někteří to víte, někteří to potlačujete.
Vaši rodiče měli tři úkoly.
První - vytvořit vaše tělo. A to udělali, ať už byli jacíkoli a chovali se jakkoli. Poté se měli, a vzali to jako závazek, o vás postarat v době, kdy vy jste to ještě nedokázali. To většinou také udělali, až na těch pár výjimek, kdy se rodiče dětí vzdali, nebo se rozhodli zemřít ještě dříve, než jste vy dorostli. Ale vždyť to dobře dopadlo, aspoň většinou.
Vyrostli jste, vždycky se našel někdo, kdo se o vás postaral. Pokud jste vyrostli a žijete, vaši rodiče mají splněno. Dostali jste, co jste chtěli. Příležitost ke své lekci.
A za třetí - vaši rodiče vám měli ukázat svůj život. A to také vždycky udělali. I v případě, že s vámi nežili, ukázali vám svůj život.
Protože jste si je vybrali, může být jejich život pro vás inspirací. Ale v dobrém i zlém. Pokud něco nezvládali, i pak se z toho můžete poučit. Jen je přestaňte obviňovat, co měli dělat jinak. Prostě bylo to tak a teď je řada na vás.Je to váš úkol, co s tím uděláte vy? Čím věcí z toho co dělali a jak žili, nepřijímáte, tím vším pak dobrovolně procházíte.Cílem vašeho života je přijetí. Všeho a všech. Vy máte volbu! Nechte vaše rodiče jít, ať byli jací byli!
Pokud jste vyrostli, svůj úkol splnili, a teď je řada na vás. Kontrolujte svoje myšlenky a svoje pravidla hry, cenzurujte svoje zákony, a pokud jste od nich přijali něco, co se vám nehodí, okamžitě to změňte. Neobviňujte je, ani k nim nevzhlížejte. Nemusíte žít to samé co oni jen proto, že jste to chtěli jinak a nepochopili svoji lekci.
Nechte svoje rodiče jít. Nechte je být. Nemusíte s nimi souhlasit. Byli prostě skvělí! Ať byli jacíkoli, ať dělali cokoli. Byli ti nejlepší právě pro vás! Nepochybujte o tom.
Začněte se učit. Máte svůj život ve svých rukou. Nechtějte od nikoho lásku, dejte si ji sami a uvidíte, co se stane.Uzdravte se ze své nemoci,z nedostatku lásky, své vlastní lásky...

Někdo neznámý napsal a já si dovoluji to zde publikovat,neboť je mi to hodně blízké...

 

,,Jednou,až budou moje děti dost velké na to, aby pochopily, co motivuje jejich rodiče, řeknu jim:Milovala jsem tě tolik, že jsem se Tě vždy ptala kam a ským jdeš a v kolik se vrátíš domů.

Milovala jsem Tě tolik, že jsem trvala na tom, aby sis i na nové kolo našetřila sama, a to i přesto,že jsem Ti ho mohla koupit já.

Milovala jsem Tě tolik, že jsem Tě nechala samotnou přijít na to, že Tvůj nový nejlepší kamarád není zase tak dokonalý. Milovala jsem Tě tak, že když jsem Tě potrestala, nechala jsem Tě uklidit svůj pokoj,což Ti zabralo 2 dodiny.I když mně by to trvalo sotva 15 minut.Milovala jsem tě takže jsem tě nechala poznat mé zklamání a slzy,abys pochopila, že ani Tvoji rodiče nejsou perfektní.

Milovala jsem Tě tak, že jsem Tě nechala převzít zodpovědnost za Tvé činy, i když to bylo někdy tvrdé tak, že mi pukalo srdce. Přesto jsem Tě milovala tak, že jsem neváhala říci NE, přestože jsem věděla, že mne nepochopíš a budeš mne za to odsuzovat.Byly to pro mne nejtěžší zápasy. Ale dnes jsem spokojená, neboť jsem v nich zvítězila. A vím, že zroveň jsi zvítězila i Ty.

Až jednou budou Tvé děti dost velké na to, aby pochopily jednání rodičů, řekneš jen:

Tvá maminka není zlá, má jen o Tebe starost. Dnes vím, že ta moje byla nejlepší na světě, i když jsem si tehdy myslela spíše opak.Když ostatní děti snídaly sladkosti, my museli jíst ovoce,zeleninu a chléb.Když ostatní děti měly k obědu sušenky a limonádu, my měli brambory,maso a salát. A věřím, že i večeře jsme měli jiné a já jsem si myslela, že nám maminka nechce dát to, co máme rádi-čokoládu a bonbony, protože jsem věděla,že jiným dětem je rodiče dávají.

Moje maminka vždy chtěla vědět, kde trávíme náš volný čas, s kým kamarádíme a co spolu děláme.Dokonce nerespektovala žádné zákony na ochranu nezletilých,museli jsm umývat nádobí,vynášet odpadky...

Myslela jsem si, že kvůli mé mámě jsme přišli o mnoho zážitků, které měly možnost zažít jiné děti.

Vždy trvala na tom, abychom říkali pravdu, byla schopná nám číst myšlenky.Bylot o k uzoufání.Dohlížela na to, abychom si čistili zuby, koupali se, abychom se učili.

Kvůli naší mámě jsme mimochodem přišli i o spoustu zážitků.Kvůli ní jsme nikdy nezkusili drogy, neměli jsme problémy s alkoholem,nestali se z nás vandalové. Kvůli ní jsme si nikdy nezranili tělo ani duši a poznali pohodu a radost. Ano,to všechno kvůli ní.

Teď už mám vlastní rodinu, jsem celkem dobře vychovaná, jsem čestná, s úctou přistupuji k člověku. Mámě se podařilo zachránit moje svědomí, jsem tolerantní,ale znám nebezpečí a proto vím, že správné zásady jsou moudré a proto se snažím dělat všechno  co nejlépe.A to i za cenu toho, že si moje děti budou o mne myslet to, co já jsem si kdysi myslela o mojí mámě. Neboť už jsem konečně pochopila, co je to výchova s láskou v zodpovědnosti za štěstí mých dětí. Pochopila jsem, že nová generace to hodně potřebuje.Ano, potřebuje víc takových maminek, jako je ta moje."

Dítě bycho měli stále považovat za plnohodnotnou bytost, která je dokonalejší než my sami. Neměli bychom dopustit, abychom výchovou ponižovali dítě a ovládali ho jako nesamostatnou loutku. Nelze žít v představě, že dítě je nedokonalé a přiznávat mu jednotlivá práva a schopnosti rozumově podle dosaženého věku, podle našeho rozhodnutí, co může a nemůže zvládnout. Nezneužívejme výchovu dětí pro naše vlastní pohodlí, aby nás nerušily od vlastních zájmů a nebyly nám na obtíž.

Celestýnské proroctví-osmý vhled...ukázka

,,Mluví Osmý vhled o tom, jak se máme chovat k dětem?" .,,Ano, je o tom, jak se lidé nakonec naučí vytvářet vztahy jeden k druhému, a mluví o mnoha věcech, jako například jak vysílat energii jiným a jak se vyhnout závislosti na lidech."

Znova tu bylo varování. Už jsem se chtěl zeptat Karly, co to znamená, když promluvila Marjorie."Řekni nám o Osmém vhledu," požádala. ,,Osmý vhled," vysvětlila Karla, ,,je o používání energie novým způsobem, když vytváříme vztahy k lidem všeobecně, ale začíná od začátku, od dětí."

,,Jak bychom se měli dívat na děti?" zeptal jsem se. ,,Měli bychom je vidět takové, jaké doopravdy jsou, jako konečné body evoluce, která nás vede dopředu. Ale aby se naučily vyvíjet, potřebují naši energii stále, nepodmíněně. Nejhorší věc, kterou můžeme dětem udělat, je připravovat je o energii tím, že je opravujeme. Tím v nich vytváříme ovládací dramata, jak už víš. Ale těmto naučeným manipulacím se můžeme vyhnout, pokud dospělí dávají dětem veškerou energii, kterou potřebují, bez ohledu na situaci. Proto by se děti měly vždycky účastnit rozhovorů, zvlášť rozhovorů o nich samých. A nikdy byste si neměli brát odpovědnost za víc dětí, než kolika se můžete věnovat."

,,Rukopis tohle všechno říká?" zeptal jsem se. ,,Ano," řekla, ,,a klade na počet dětí veliký důraz."Byl jsem zmatený. ,,Proč je počet dětí, které člověk má, tak důležitý?"

Podívala se na mě na okamžik při řízení. ,,Protože každý dospělý se může soustředit jen na jedno dítě a věnovat pozornost jenom jednomu dítěti současně. Pokud je příliš mnoho dětí na počet dospělých, pak je to na dospělé moc a nejsou schopni dávat jim dost energie. Děti spolu začnou soutěžit o čas dospělého." ,,Sourozenecká rivalita," řekl jsem. ,,Ano, ale Rukopis říká, že tento problém je důležitější, než si lidé myslí. Dospělí často idealizují myšlenku velkých rodin a dětí vyrůstajících společně. Ale děti by se měly učit o světě od dospělých, ne od jiných dětí. V příliš mnoha kulturách se děti sdružují do tlup. Rukopis říká, že lidé pomalu pochopí, že by neměli přivádět na svět děti, pokud neexistuje aspoň jeden dospělý, odhodlaný soustředit plnou pozornost a všechen čas na každé dítě."

,,Ale počkat," řekl jsem. ,,V mnoha situacích musí oba rodiče pracovat, aby přežili. To jim upírá právo mít děti."

,,Ne nutně," odpověděla. ,,Rukopis říká, že lidé se naučí rozšířit své rodiny za pokrevní svazky. Takže může existovat někdo jiný, kdo poskytne dítěti pozornost jednoho k jednomu. Všechna energie nemusí přicházet jen od rodičů. Ve skutečnosti je lepší, pokud to tak není. Ale ať se stará o děti kdokoli, musí jim poskytnout pozornost jednoho k jednomu."

,,Ano," řekl jsem, ,,ty to děláš dobře. Mareta určitě působí vyvinutě na svůj věk."

Karla se zamračila a řekla: ,,Neříkej to mně, řekni to jí." ,,Ach, ano." Podíval jsem se na dítě. ,,Chováš se velice dospěle, Mareto." Podívala se plaše stranou a za okamžik řekla: ,,Děkuju." Karla ji vřele objala. Karla se na mě pyšně podívala. ,,Poslední dva roky jsem se snažila chovat se k Maretě podle instrukcí Rukopisu, viď, Mareto?"

Dítě se usmálo a přikývlo. ,,Snažila jsem se dávat jí energii a vždycky jí říkat pravdu o každé situaci jazykem, kterému by rozuměla. Když mě kladla otázky, které malé děti obvykle pokládají, brala jsem je velice vážně a vyhýbala jsem se pokušení dát jí vymyšlené, nepravdivé odpovědi, které slouží jen zábavě dospělých."

Usmál jsem se. ,,Myslíš nepravdy, jako že čápi nosí miminka, a takové věci?"

,,Ano, ale tahle kulturní vyjádření nejsou tak špatná. Děti si to rychle domyslí, protože to zůstává stejné. Horší jsou překroucení, vytvořená dospělými na místě, protože se chtějí trošku pobavit a protože jsou přesvědčení, že pravda je příliš složitá, než aby jí dítě porozumělo. Ale to není správné: pravda může být vždycky vyjádřena na úrovni porozumění dítěte. Jen to chce trošku přemýšlet."

,,Co říká Rukopis o tomto tématu?"

,,Říká, že bychom vždycky měli najít způsob, jak říct dítěti pravdu."

Tahle myšlenka ve mně částečně vyvolala odpor. Vždycky se mi líbilo žertovat s dětmi.

,,Copak děti většinou nepochopí, že dospělí si jen hrají?" řekl jsem. ,,Tohleto vypadá, že to způsobí, že dospějí příliš rychle a že přijdou o něco z dětské legrace."

Podívala se na mě přísně. ,,Mareta má spoustu legrace. Honíme se, válíme se a hrajeme si všechny dětské hry s fantazií. Rozdíl je v tom, že když si vymýšlíme, ví to."

Přikývl jsem. Samozřejmě měla pravdu. ,,Mareta vypadá sebejistě," pokračovala Karla, ,,protože jsem jí byla k dispozici. Dala jsem jí pozornost jednoho k jednomu, když ji potřebovala. A když jsem u ní nebyla já, tak tu byla sestra, která bydlí vedle. Vždycky měla nějakého dospělého, aby zodpověděl její otázky, a protože měla tuto upřímnou pozornost, nikdy neměla potřebu chovat se tak, aby na sebe upozornila. Vždycky měla dost energie, a proto si učinila závěr, že jí bude mít dost i dál, a tím dokáže daleko lépe pochopit přesun od získávání energie od dospělých k získávání energie z vesmíru."

 

Hodné děti

Jistě ne náhodou jsem objevila jedno úžasné čtení, které mi mluví z duše.Dovolím si ho zde zkráceně citovat.

,,V našich zeměpisných šířkách a délkách se o dětech často říká, že jsou to malí tyrani, že jsou zlobivé (i o miminkách), že se neumějí chovat, že chtějí svými rodiči manipulovat. To vede k tomu, že mnozí rodiče (i lékaři a psychologové) děti více či méně považují za své protivníky a život s nimi vnímají jako boj, který je třeba vyhrát, a dětskou vůli zlomit - čím dříve, tím lépe. Rodiče čtou knihy o výchově, které jsou jako návod na obsluhu pračky. Když se dítě chová tak, musíte udělat to a to. Už malá miminka nechávají někteří rodiče plakat o samotě v jejich postýlkách, a přitom jim samotným to trhá srdce, když slyší zoufalý pláč svého dítěte. A to je ono. V našich instinktech je zakódované, že děti potřebují naši blízkost, pozornost. Příroda nám dala možnosti přizpůsobit se potřebám dítěte a splnit je. My bychom měli vědět, že děti jsou hodné. To jen když si myslíme, že jsou zlobivé, tak se takovými i stanou, protože to od nich očekáváme."

Děti jsou hodné

Žádné zvíře by v přírodě nepřežilo, kdyby jeho mláďata neměla schopnost naučit se chování svých rodičů. Děti jsou zrcadla. Jsou sociální, touží milovat a být milovány, respektovat a být respektovány, pomáhat a pomoc přijímat.

Děti jsou nesobecké

Malé dítě pláče. Máma mu dá najíst, vymění plenku, pohoupe ho v náručí a uloží do postýlky. Ono začne opět plakat. Máma se zlobí, vždyť udělala vše pro to, aby bylo hodné. Co chce? Chce jen svoji mámu, její náruč, její teplo, její lásku. Ne proto, že by bylo sobecké nebo rozmazlené, ale protože to potřebuje, protože se mu to líbí. Miluje ji hluboce a bezpodmínečně. Není to krásný pocit, být tak milována?

Děti jsou klidné

Když je nic netrápí, jsou spokojené, klidné a vyrovnané. Nikdy nepláčou bez důvodu. Je hodně věcí, které je mohou trápit, a je jedno, ve kterém věku. Neznamená to, že jsou uplakané nebo že s námi chtějí manipulovat. Je normální, že někdy děti i zuří. Na objasnění, proč, krátký příběh:

Dvouletá Anna má hlubokou důvěru v sebe sama. "Všechno vím, celý svět se točí kolem mě." To je její životní pocit. Čím více zkušeností sbírá, tím je moudřejší, tím jsou její cíle konkrétnější. Anna si dělá plány. Ne na celý den, ale na nejbližší minuty. Vidí máminu věž. Je tam hodně knoflíků, které se dají mačkat. A pokaždé se někde rozsvítí světýlko. Je to ta nejnapínavější hra, jakou si člověk může představit. Jestlipak se světýlka rozsvítí i dnes? Anna je radostí celá pryč. Zapomene, že máma zakázala mačkat knoflíky. Ale i dnes ji máma zastaví. Anna nechápe, proč se máma zlobí. Copak nevidí, jaká je to pěkná hra? Anna je zmatená a pláče.

Anna má jasné představy. Když půjde později s rodiči ven, bude si chtít obout červené sandály, vzít si modrého slona a bude chtít jít na hřiště za vodou. To všechno vidí ve svých představách. Také ví, že večer si nejdříve vyčistí zuby a až potom bude pohádka. Tak je to dobře. Tímto způsobem si uklízí svůj svět a dělá jej přehledným. Ale co když máma jen tak projde okolo hřiště a půjde dál do parku? Co když večerní pohádka nebude, protože je pozdě? Když se máminy plány nehodí k Anniným? Když se to stane, je Anna ztracená. V její hlavě nastane chaos. Neví, jak dál. Nastane zkrat a Anna vybuchne. Lehne si na zem, křičí, nevidí už vůbec nic, jen cítí svoji nejistotu. Anna ztratila nit, a i když jí budou tři roky, bude ještě stále malá na to, aby našla nový cíl. Ona chce sama hýbat světem, a ne jím být manipulována.

Děti jsou velkorysé

Rodiče si stěžují, že jejich děti nejsou schopny podělit se na hřišti o svoje věci. Na hřišti potkávají většinou cizí děti, které neznají, a ty si chtějí hrát s jejich věcmi. Odkud má malé dítě vědět, že mu to druhé dítě hračku vrátí? Jiné je to s přáteli, kteří se setkávají pravidelně a vědí, jak určité věci probíhají. Zajímavé je, že na hřišti se rodič často zastane spíše druhého dítěte než vlastního.

Jak je to s námi? Představme si, že sedíme na lavičce, čteme noviny, vedle sebe máme položený mobil a čokoládu. Přijde někdo cizí, sedne si k nám, zakousne se do čokolády a začne telefonovat z našeho mobilu. Byli bychom v takovém případě velkorysí?

Děti umí odpouštět

Děti nám odpouští každý den. Odpustí nám nespravedlnosti, které jsme vykonali, a to bez výčitek ("odpouštím ti, ale…") a nevzpomínají na to, co se stalo.

Děti jsou upřímné

A mnohým rodičům to vadí. Před nedávnem mi můj syn o jednom afroamerickém chlapci řekl: "Mami, ten kluk je černý." Nevěděla jsem, jak se mám tvářit. Ale měl pravdu. Děti nám řeknou, co si myslí o nás, o jiných lidech, o jídle. A rodiče je za to často plísní. "O jídle se fuj neříká," "To už od tebe nechci nikdy slyšet."  

Děti jsou přátelské

Když dítě není ovlivněno předsudky svých rodičů, lehce navazuje kontakty s ostatními dětmi, i když jsou to například děti jiné barvy pleti nebo jiného náboženství. "Žijeme v cizině, rodiče na hřištích se mnou nikdy nezačnou mluvit, ale dětem je to jedno."

 

 

 

Posledni komentare
28.10.2014 11:36:21: Dejte svému dítku tu nejlepší péči: http://www.rajpromimi.cz/ smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.