Sdílení Susila

Stránky o léčení duše i těla, miminkách a kojení

Příběhy,pohádky,čtení k zamyšlení,duchovní moudra:)

Miluji pohádky od Hanky,nedá mi to,abych si opět jednu nedala sem do své chaloupky:))).Chtěla jsem jít spát,ale něco mne opět navedlo sem...Děkuji Haničko!

http://www.klub-kam.cz/index.htm

Zranění
Přišel schoulený a zničený a prosil o pomoc, o léčení a já ho vedla.
Vedla jsem HO až nad mraky a nad matičku Zemi. Jeho anděly jsem neviděla a tak jsem prosila, aby přišli.
„On letí s Tebou a tím pádem tví andělé jsou jeho ochránci, vždyť pocházíte z jednoho, tak jak byste mohli mít různé anděly.“ Odpovídá Michael.
Vedla jsem HO výš spolu s Michaelem a Metatronem, výš až k bráně k Stvořiteli. Tam na nás andělé čekali. Tam stanuli jsme před Stvořitelem a já tam JEHO chtěla zanechat. Jen Stvořitel přistoupil nejprve ke mně a řekl mi.
„Ty jsi moje dítě nejmilejší a činíš dobře, jen srdce Tvé já musím poléčit.“ Řekl Stvořitel a pohladil mé srdce. Pak pohlédl na něj „ Tys zranil mé dítě nejmilejší?“ ptal se s zájmem Stvořitel.
A On stál v němém úžasu.
Stvořitel pokračoval: „ Prosil jsi o pomoc a léčení a Tě vyslechl a poslal jsem Ti do cesty svoje dítě nejmilejší…JI a co jsi učinil? Zranil ji. Teď jsi tu přímo u mě a zase prosíš a poselství nevnímáš.“
Stála jsem tam a styděla se, chtěla odejít, vždyť to je jen to, co by mé ego chtělo slyšet. Stvořitel mě zastavil a pravil: „ ty jsi v sobě rozsvítila světlo a našla v sobě mou část, léčíš láskou a svítíš. Každého koho léčíš, neléčíš ty, ale já skrze tebe. Každý, kdo Tě zraní, zraní stejně tak skrze Tebe Mě, Stvořitele. Ty jsi mé dítě ze všech nejmilejší.“
Pak se Stvořitel podíval na něj, přísně a zpříma.
„Prosil jsi o pomoc a já Ti poslal své dítě nejmilejší, nevážíš si darů. Zraňuješ ji a tím i mě a nakonec nejvíc tím zraňuješ sebe, tu svou část, která má základ v prapůvodu, v Lásce, ve mně, ve stvořiteli. Zraňuješ tu nejčistější část sebe sama, svou božskou podstatu, zraňuješ svůj původ.“

Vrátili jsme se na Zemi pomalu a já si hrála s Anděly a cítila se „božsky, vždyť jsem to dítě nejmilejší…“Chci s Vámi zůstat“ volala jsem „ Patřím mezi Vás.“
Tu mi ON položil ruku na koleno a vrátil mě z meditace.
„Tak co léčila jsi mě, viděla jsi něco?“ ptal se netrpělivě.
Mlčela jsem a přemýšlela…..a po pár dnech zavřela oči znovu….

„ Byl to ON, léčil mě a vedl mě nahoru až k Bráně. Když před Stvořitelem jsme stáli a já se jako na hanbě cítila, když Stvořitel mu říkal „Jsi mé dítě nejmilejší..kdo zraňuje Tebe, jakoby zraňoval i mě….“
Stvořitel se otočil ke mně a pravil „Prosila jsi o pomoc a já Ti poslal JEHO, svoje dítě nejmilejší. Ty zraňuješ mé dítě nejmilejší? ……“…..

A já teprve pochopila….
Já jsem on…..a on je já….a VY jste každý z nás….

Každý, koho nám stvořitel poslal do cesty léčí nás a my léčíme jeho…když zraňujeme někoho, zraňujeme nejvíce sebe sama

Jako ženě a mamince mi není jedno, v čem bude vyrůstat moje dcerka.Proto se jako mnozí jiní snažím o to,aby prostředí naší Země bylo zdravé a krásné. Matka Země pro mne není jen jakýsi pojem, ale jako žena,která si uvědomila a objevila svoji vnitřní Bohyni ji vnímám jako svoji součást, jako svou maminku, jako ochránkyni a dárkyni života.Když mám možnost a ponořím ruce do hlíny, cítím velkou sílu, která mne nabíjí, pomáhá mi a radí mi. Je jen velká škoda, že my lidé se k Matce Zemi nechováme vždy jako milující děti, i když vím,že se to za poslední roky našeho duchovního probouzení hodně zlepšilo,, není na škodu si to připomenout.

 

Rozhovor Stvořitele s Matkou Zemí

Když jednou bylo Matce Zemi obzvlášť těžko,nemohla se pro smog ani pořádně nadechnout a bála se pohnout, aby zase někomu neublížila, promluvila ke svému Pánu-Otci nebes. ,,Otče,Ty víš, že jsem trpělivá, a přest to,že vím, že jsi stále se mnou, dovol, abych mohla promluvit a postěžovat si nahlas, snad se mi uleví." ,,Jen povídej,ráda Ti budu naslouchat a povídat si s Tebou", pravil Otec. ,,Můj čas je věčný". Matka Země šťastně vydechla  a řekla. ,Ty víš,Otče, jak se snažím. Zajišťuji koloběh života spolu s tebou, který všemu vdechuješ život. Živím všechny, kteří se ze mne rodí a dávám jim vše potřebné, vždyť je miluji.Jsem však už moc unavená a nemocná."

,,Vím to, má dtahá, vždyť je to člověk," řekl Otec. ,,Ano,co se to již dlouho dobu s lidmi děje, vždyť oni jsou ke mně slepí a hluší. K Tobě se mnoho lidí obrací, ale nade mnou se jen málo lidí pozastaví. Jen chvílemi si mne všimnou, to když mají dobrou náladu, a nebo když jim naopak teče do bot. Týrají mne, vykořisťují, chtějí stále víc a víc a nechápou, že kráčejí po živé bytosti, svojí Matce. Oni si neuvědomují, že pro ně dělám vše, aby mohli žít, beze mne by vůbec nebyli. Jsou složeni z mojí vody, z mých kostí. Mám srdce a cit, moje cévy jsou řeky, moje krev je voda. To nejčistčí a nejvzácnější je v pramenech, má víc než tisíciletou paměť. Voda je životadárná a lidé si jí neváží. Kdyby věděli, jak je může léčit!"

,,Však už to mnozí vědí a prameny ošetřují," řekl Otec. ,,Snad ano, ale proč do řek vypouštějí tolik jedovatých látek a do moře spousty nafty? Víš, jakou mi dá práci vše čistit? Proč lidé nejsou ohleduplnější? Vždyť ubližují ostatním i sobě. Jak mám stále konejšit své ryby? A co velryby a delfíni? Vždyť jsou to tak moudré bytosti! Ty by mohly lidi učit jak se má žít v lásce a společenství. Považ Otče, jistě to víš, mají ve svých tělech nastřádáno tolik jedovatých látek a trpí. Nemohou to sdělit, a tak na svou bídu občas upozorňují hromadnými sebevraždami na mělčině. A ptáci..." chrlila ze sebe dál Matka Země. ,,Ti jsou tak oslabeni chemickými látkami, kterými mne lidé vydírají k větším výkonům, že jsou nemocní. A považ,lidé, místo aby k nim byli láskyplní jako ke svým přátelům, je někdy v panice hubí ze strachu, aby se sami nenakazili. Lidé taky nechápou, že i já dýchám a přitom dýchají můj vzduch. Velmi si ho znečišťují jedovatým odpadem. Já musím pro život který je na mém povrchu nadechovat energii z Vesmíru na určitých místech a jinde zase vydechovat. To jenom lidé si žijí po svém a k svému užitku. Někdy ještě v pradávnu věděli lidé více a pomáhali mi. Procítili kde nadechuji a vydechuji energii a stavěli mi na pomoc napřed menhiry, pak stavby a chrámy. Však věděli, že i oni se mnou získají, že jsme propojeni. Jenže pak to nějak zapomněli a začali mne dusit!Úplně se ode mne odtrhli a stavěli si co chtěli, jak chtěli a kde chtěli pro sebe.Lidí je stále více a mají stále více potřeb ke svému životu, a proto i mnoho odpadků. Dokonce s nimi za úplatu zaplavují chudší země.

,,Ty ses ale rozpovídala a zdaleka jsi mi jistě neřekla vše, například jak lidé vybíjejí bezbranná zvířata pro malichernosti, jako jsou jejich oděvy a ozdoby. Řadu druhů už nenávratně vyhubili. Ale chtěl bych Tě potěšit, " řekl Otec. ,,Pomalu začínají chápat a prociťovat a mnozí již proti těmto zločinům vystupují. Raduji se z toho." ,,Dobře,ale proč tedy pořád kácí stromy a celé lesy? A že se sami okrádají o největší bohatství, které k jejich životu patří? A co moje drahé pralesy? Taková je to přírodní lékárna! Dal jsi,Otče,lidem velkou příležitost. Na každou nemoc jsi stvořil přírodní lék, ať již v rostlinách nebo kůře stromů. Oni však dříve než to pochopili, tuhle svoji lékárnu tak poškodili, že některé léky se již nadobro ztratily. Tak jsou zaslepení. Neříkám všichni, kdysi lidé starých kultur uměli pozorovat a procítit přírodu. I dnes ještě žije několik přírodních kmenů, které jsou opravdu se mnou srostlí. Vážím si indiánů, však ale víš, jak to s nimi dopadlo." ,,Ano,vím to,ale ti, kteří zůstali, konají velkou práci." ,,Kéž by to lidé brzy pochopili, ale je to moc složité, spoustu jednoduchých pravd si nechtějí připustit pro peníze, například že by se měli uskomnit, abych je stačila uživit. Mamon ovládá svět a tvoří těžko narušitelné monumenty. Chtivost jim zaslepuje rozum a cit. Válčí, zabíjejí se, mstí se a neodpouštějí si! Řeknu Ti,Otče, byla i i dnes jsou období, kdy jsem úplně zoufalá. Plenili a plení bezohledně sebe i mne a niří to nejvzácnější-ŽIVOT. Dokonce mnozí zneužívali a zneužívají Tvé jméno k hrozným činům. Duše zemřelých atentátníků se musí velmi divit, co učinily."

,,Chápu Tě, vždyť všechno sleduji a sám trpím, dal jsem lidem svobodu, proč, to Ti ještě vysvětlím. Poslal jsem k nim v jednom špatném období, kdy už jsem s nimi neměl prakticky žádné spojení, svého nejmilejšího syna, aby na Tobě, Země, žil jako jeden z lidí. Zosobnil jsem se v něm, abych skrze něj mohl lidem pomoci. Také jeho tělo zabili, ohrožoval jejich zvyklosti, nechápali, co jim přišel z mé lásky sdělit. Věděl jsem, že bude velmi trpět, ale musel jsem ho obětovat. Svou smrtí a hlavně vzkříšením otevřel lidem cestu ke mně a já trpělivě čekám. Jediná pravdivá cesta je život obyčejný, každodenní, v lásce ke všemu a všem, i k sobě." ,,Otče, děkuji,dáváš mi naději. Já mám zkušenost, že většinou jdou falešným směrem za pomyslným štěstím, a když dojdou kam chtěli, zjistí, že to byla chybná cesta, že šťastní nejsou. Pozoruji je již dlouho, ty mé děti! Vím, že když se očistí, odhodí své přítěže, nenávist a zášť a milují se navzájem, pakjsou oparvdu šťastní."

,,Tak vidíš, dokáží to, já  věřím, že jednou pochopí, proč jsem je stvořil." Řekl Otec. ,,Vždyť už někteří se probouzejí. Musel jsem je vyhnat z ráje, chtěli to. Ale přiznám se, že i já jsem to chtěl, aby šli na zkušenou! Jak by si mohli vážit ráje  věčnosti, kdyby k němu tk snadno přišli! K výuce jsem jim poskytl polarity a úplnou svobodu, na vše musí přijít vlastními zkušenostmi. Vše-dobré i zlé- musí projít,poznat život, vážit si ho a procítit, aby ke mně chtěli přijít, aby se ke mně chtěli s radostí vrátit. jen to má opravdovou cenu. Proto můj syn k nim promluvil v podobenstvích a sám nezanechal žádné písemné návody. Zkušenost je mnohdy velmi tvrdá, s utrpením. snažím se ho zmírnit, jak mohu ,ale moje děti mi málo ve svém nitru naslouchají, nepouštějí mne k sobě. Mají též malé sebevědomí a nechápou, že by mohli být jako On, můj Syn, který jde před nimi. Přeji si,aby velcí neopouštěli malé, nevzdalovali se příliš ve výšinách cesty, ale zůstávali tam, odkud jejich Světlo snadno dolehne k očím tápajících. Věřím, že lidé dojdou k tomuto svému zmoudření, že porozumí duchovním zákonům a zákonům Vesmíru. Že si uvědomí, že já jsem jim dal ducha a Ty tělo. Jejich úkolem je spojit svého ducha se svým tělem. Budou pak lépe chápat soucítit s druhými."

,,Když tě tak Otče poslouchám, začínám tomu již rozumět," řekla Země povzbuzeně. ,,Vždyť jednou budou naše děti spojnicemi mezi Tebou a mnou! Pochopí, že ve Vemíru, co je v malém je i ve velkém! Bude jim jasné, že Země a celý Vesmír jsou jeden celek, že i zde platí spojení ducha s hmotou, a že lidé v tomto celku mají svje přesné místo a přesný úkol. Pochopí, že bude-li se dařit druhým, bude se dařit i jim, a co z lásky dají, s láskou dostanou. Naučí-li se opravdu milovat láskou bezpodmínečnou, spojí se s Tebou, neboť Ty jsi LÁSKA." ,,Teď jsi můj úmysl pochopila," nadšeně pochvaloval Otec. ,,Vždyť už i do jejich postavy jsem svůj úmysl symbolicky vložil. Snad chápeš, že i Tvoje utrpení má v mém plánu místo. Lidé mají s láskou největší potíže, protože jejich sobecké ego jim nedovoluje bezproblémové vztahy. Chtějí spíše dostávat než dávat a neumí se navzájem chápat a odpouštět si. Stále platí ještě oko za oko, zub za zub, proto se nemohou hnou z místa. Stále chvátají, nežijí v přítomnosti, jakoby je život na Zemi ani netěšil, i když o něj nechtějí přijít. Velmi mne to bolí, vždyž už před 2 tisíci lety přinesl můj Syn zvěst o příchodu mého království na Zemi. Vše jsem přece stvořil pro jejich a mojí radost. Život na Zemi by měl být radostný. Všichni živí tvorové se radují a ještě vnímavější lidé cítí v přírodě lásku, neboť jsem ve svém stvoření přítomen, nejsem oddělen! Zásluhou lidí, kteří konečně jednou procitnou se v lásce spojíme v trvalou blaženost, o které se Ti ani nesní!" ,,Otče," vzdychla Země, ,,já se tolik těším! Nediv se, byla jsem už tak zmatená, už nejsem co jsem dřív byla! Ty neposlušné děti mne už tak poničily, že ztrácím svoji rovnováhu. Mám potíže s koloběhem vody a také se občas pohnu, až kůra zapraská a lidé na to doplácejí svými životy. Stále ale nemohu pochopit, že člověk, který toho tolik vymyslí, je tak sám proti sobě a tolik si škodí."

,,To proto, že člověk ztratil šestý smysl. Ztratil ho s rozvojem techniky-materiální svět zastínil svět duchovní. Člověk otupěl, ztratil své jemnohmotné cítění i pro svoje ego. I s tím bylo nutno počítat, vždyť rozum dostal člověk k tomu, aby ho používal. V tomto věku budou muset lidé využívat svůj rozum k vymýšlení úplně jiné bezodpadové výroby, aby již nepoškozovali planetu, ale naopak ji ozdravovali."

,,A opravdu myslíš Otče, že se to jednou povede? Že lidé tu pravdu budou znát, vždyť se chovají čím dál hůře..." zeptrala se Země úzkostlivě. ,,Budou,moje drahá, vždyť jsi již vícekrát pozorovala, že jejich čistota se rodí, když je nejhůře. Pamatuješ na vznik prvních křesťanů? Buď mne mnozí neznají nebo odmítají. Nemohu prý existovat, když je na světě tolik zla! Já je však nemohu zotročit svými zázraky. Malé činím stále, ale jen někteří jedinci je vnímají. Nemohu jim vzít svobodu. Dobré skutky se přece nemají činit ze strachu, ale z lásky. Jedině láska jim přinese štěstí. Ta se spojí se mnou, neboť já jsem láska sama."

,,Děkuji Otče, vrátil jsi mi naději, už jsem to málem vzdala! Ještě vydržím a budu se snažit. Tvé království na mém království-když se obě spojí, je to ten nejkrásnější sen! Všichni budeme jen jeden, Ty nebo Já?" Budeme jen Já..." ,,A to  musím čekat tak dlouho, až všichni lidé jednotlivě pochopí?" zeptala se Země poněkud ustaraně.

,,Copak jsi má drahá zapomněla na svoje zákony? Tvoje ostatní tvorstvo se také něco nového učí až do posledního jednotlivce?" divil se Otec. ,,A na mé symboly v přírodě jsi též zapomněla.Staří Keltové je dobře znali! Spirála času se přece urychluje a s ní i poznání." ,,O promiň, děkuji za připomenutí."

Země se rozzářila a hluboce se nadechla. Rozhlédla se po Galaxii a pomyslela si: ,,Jsem srdcem Sluneční soustavy, Slunce, to je moje láska, jeho zásluhou právě začíná na jedné mé polovině jaro-nový život. Měsíc, též přítel, mi pomáhá s vodami, oni mne nezradí!"... ,,Vlastně je to úžasné, že právě mne jsi Pane svěřil Život, je neuvěřitelně důmyslný a nádherný."

,,Otče!?" ...,,Ano?"...,,Toli bych si přála,aby lidé poznali Tvou lásku a nezapomínali ani na mne! Konečně by pak mohli být šťastni.!!!

MUDr.Jaroslava Koutecká,časopis PHOENIX,červen 2007

Modlitba k Matce Zemi


Matko Země, jsi naším domovem,
díky Tobě máme pevnou půdu pod nohama,
dáváš nám svou Lásku, teplo a pocit bezpečí,
díky Tobě se můžeme vyvíjet a realizovat,
díky Tobě můžeme tvořit.
Je nám moc líto,
že jsme ubližovali
Tobě i Tvým dětem
 a stále ubližujeme.
Prosíme, odpusť nám,
pokoušíme se napravit.
Děkujeme Ti za všechno
co nám poskytuješ,
využíváme Tvé zdroje
pokorně a s Láskou.
Děkujeme Ti
za odpuštění.
AMEN

 

 

Děti narozené z umělého oplodnění…

 

To o co se s vámi dnes chci podělit je můj názor a názor mé duše a mých duchovních průvodců  k otázkám umělého oplodnění.

Setkala jsem se s názory některých lidí,se kterými se nemohu a ani nechci ztotožnit.Nebudu je tady jmenovat,o to v tomhle povídání nejde.Vy samy(většinou tohle řeší ve svých meilech ženy) víte,odkud jste tyto informace dostaly.

Píšete,že vám kdosi řekl,že miminka narozená z umělého oplodnění jsou duše nepřipravené na tuto inkarnaci,duše které se neměly narodit,duše zlé a pokřivené, duše které k nám nemají žádný vztah…že jste vy-maminky a tatínkové,kteří jste se na tuto cestu vydali,udělali něco proti přírodě, proti zákonům Universa.Že se mají děti narodit z lásky…

 

Mít dítě je Dar od Boha.A měly by se narodit z lásky…kde je ale psáno,že některé děti počaté přirozenou cestou se narodily z lásky? Tedy z lásky obou rodičů? Kolik je případů,že se děťátko rozhodlo přijít na tento svět rodičům, z nichž miloval jen jeden? Protože si pro svou cestu vybralo právě takové rodiče a takovou životní situaci,aby se z ní mohlo něco naučit…což může být v některých případech život bez jednoho z biologických rodičů…nebo dokonce bez obou.

 

Když se ženě nebo bych spíše řekla páru nedaří počít,někde je chyba.Může to být problém na straně ženy i muže,může to být problém fyzický nebo duchovní,v každém případě nám to má ukázat to, co je třeba vyřešit, zpracovat a vyléčit jak na těle tak na duši. Možná je zádrhel v některém z minulých životů, kdy si současní toužící partnerský pár neuměl a nevážil toho, že tento Dar měl…a teď má pochopit,že to není samozřejmost počít a porodit zdravé dítě…Když na sobě tento pár(nebo jeden z rodičů) zapracuje a napraví svoje chyby,může se stát a většinou tomu tak je,že se početí najednou ve správný čas podaří…ale jsou lidé,kterým se početí dítěte nedaří ani tak…a pak musejí projít ponižujícími vyšetřeními,musejí investovat obrovské množství energie, času i peněz, aby se jim mohlo děťátko narodit.A existují páry,kterým se to nepodaří ani tak a těm bych doporučila najít si jiný smysl života,pokud to dokáží a přijmout to,že vlastní dítě mít nemohou a třeba mohou adoptovat nějaké biologicky ,,cizí“.Což nutně nemusí znamenat,že se jejich duše neznají,spíše naopak.

A těm,kterým se to podaří bych chtěla říci pár věcí.Proč by to bylo něco špatného mít miminko z umělého oplodnění? Jistě jste se tím naučili pokoře,lásce a změnili jste sami sebe.Možná jste se měli naučit přijímat pomoc okolí…Dokázali jste,že umíte jít za svými sny a něco pro to obětovat.Netrapte se tím,že by tyto vaše děti byly něčím méně nebo snad zlé a pokřivené...Jsou to krásné duše,které si vás vybrali zrovna tak,jako ty duše inkarnované do lidského těla .Našli si rodiče, kteří jsou pro ně ti praví.

 

Pokud bychom se zamysleli nad lékařskou vědou a zavrhovali umělé oplodnění,mohli bychom zrovna tak zavrhovat transplantace orgánů,vynález Penicilinu a třeba používání přístrojů udržujících umělou plicní ventilaci…a tak bych mohla pokračovat.

Pokud by to tak nemělo být,myslíte, že by Bůh-Vesmír-Universum… dovolil,aby to tak bylo?

 

Každá duše si vybírá svoje rodiče a je jedno,jak k početí dojde.Je to učivo jak pro rodiče,tak pro nově narozenou dušičku.Milujte svoje děti tak,jak nejlépe to umíte a přijímejte všechny stejně.ty narozené ,,přirozenou“ cestou i ty narozené a počaté ,,uměle“.

Ať se stanu v každé době, nyní a navždy ochráncem těch bez ochrany, vůdcem pro ty, co ztratili cestu, lodí pro ty, kteří plují přes oceány, mostem pro ty, kteří přecházejí řeky, úkrytem pro ty, co jsou v nebezpečí, svítilnou pro ty, co nemají světlo, útočištěm pro ty, co nemají kde hlavu složit a sluhou pro všechny potřebné... (Jeho Svatost Dalajlama)

Jeden večer vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitvě, která probíhá v nitru každého člověka. Řekl mu: ,,synu, ta bitva v každém z nás je mezi dvěma Vlky.
Jeden je špatný. Je to ztělesněný vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost.
Ten druhý je dobrý. Je to ztělesněná radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromné vystupování, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra."
Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal: ,,A který vlk vyhraje?”
Starý Indián odpověděl: ,,Ten kterého krmíš"...

Myšlenka je energie.

Energie má vědomí.

Kdo má vědomí, s tím je možné komunikovat.

 

Negativní myšlenka je učitelem.

Když žák chápe, čemu ho učitel učí,

Stává se moudřejším.

Pokud učitel vidí, že žák zmoudřel,

Jeho práce je u konce a on odchází.

 

Tak se uvolňuje negativní myšlenka.

A nemoc zmizí. Sama o sobě je

Pouhým součtem negativních myšlenek.

Umění naslouchat vlastním myšlenkám

Umožňuje řešit dokonce i ty nejsložitější

A nejnebezpečnější situace.

 

Luule Vilma-Odpouštím si-Beze zla v sobě

Učitel život

Za malou chvíli poznáš onen jemný rozdíl mezi držením za ruku a uvězněním duše a poznáš, že láska není jen mít se o koho opřít a že mít společnost neznamená bezpečí.
Začneš chápat, že polibky nejsou smlouva a dárky nejsou sliby.
Porážky začneš přijímat s hlavou vztyčenou a otevřenýma očima s dospělou vznešeností a ne s žalem dítěte.
Naučíš se stavět všechny cesty na dnešku, protože zítřek má příliš vratké základy.
A po chvíli zjistíš, že i slunce pálí, když je ho příliš.
Tak pěstuj vlastní zahradu, krášli vlastní duši a nečekej, až Ti někdo přinese květiny.

Pak poznáš, že to dokážeš, že jsi skutečně silný a máš svou cenu

Náš největší strach není
že jsme nedostateční.
Náš největší strach je,
že v sobě máme neomezenou moc.
To je naše světlo, a ne naše temnota,
čeho se nejvíce obáváme.
Kdo jsem já, ptáme se sami sebe,
že mám být krásný, talentovaný
a úžasný?
Ale já se ptám Tebe, kdo jsi ty, že takový nejsi?
Jsi Boží dítě.
Když se budeš dělat malým, našemu světu to neprospěje.
Přitom není prozíravé
držet se zpátky a umenšovat se
aby ostatní lidé nebyli nejistí,
když jsou ve tvé blízkosti.
Byli jsme zrozeni, abychom dávali najevo
Boží velkolepost, která je v nás.
Není jen v některém z nás, je v každém z nás.
Když necháme zářit vlastní světlo,
dáme podvědomě našim bližním
svolení, aby dělali to samé."


Nelson Mandela

Malá duše a slunce

Ukázka z knihy Neale Donalda Walsche

Byla jednou jedna Malinká duše, která řekla Bohu: „Já vím, kdo jsem!“ A Bůh řekl: „To je skvělé! Kdo tedy jsi?“ A malinká duše vykřikla: „Jsem světlo!“ Bůh se zeširoka usmál „To je pravda!“ zvolal. „Ty jsi Světlo.“

Malinká duše byla velmi šťastná, protože zjistila to, co měly zjistit všechny duše v Království. „Oh,“ řekla Malinká duše: „to je vážně paráda!“

Ale brzy, když už věděla, kým je, jí to nestačilo. Malinká duše uvnitř sebe cítila touhu, že chce skutečně být tím, čím je. A tak šla zpět k Bohu (což není špatný nápad pro všechny duše, které chtějí vědět, kým skutečně jsou) a řekla: „Ahoj Bože! Teď, když vím kdo jsem, mohu tím také být?“

A Bůh řekl: „Chceš říct, že toužíš být tím, kým už jsi?“ „No,“ řekla Malinká duše, „jedna věc je vědět, kým jsem a úplně jiná věc je tím skutečně být. Chci cítit, jaké to je být Světlem!“ „Ale ty už jsi Světlo.“ Zopakoval Bůh a znovu se usmál. „Ano, ale chci zjistit, jaký je to pocit,“ křičela Malinká duše. „Dobrá,“ řekl Bůh a smál se pro sebe, „předpokládám, že jsem to měl vědět. Ty jsi byla vždy dobrodružná.“

Pak se ale výraz ve tváři Boha změnil. „Je tu ale jedna věc…“ „Co?“, zeptala se Malinká duše. „No, neexistuje nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než to, čím jsi, takže není žádný jednoduchý způsob, jak bys mohla zažít sama sebe jako toho, kým skutečně jsi, protože není nic, čím nejsi.“

„Hm?“, Malinká duše teď byla trochu zmatená.

„Podívej se na to takhle,“ řekl Bůh, „jsi jako svíčka ve slunci. Ano jsi opravdu tam. Spolu s miliony a triliony dalších svíček, které tvoří slunce. A slunce by nebýt tebe nebylo sluncem. Ale nebylo by jím ani bez jakékoliv jiné svíčky… a pak by už vůbec nebylo sluncem, protože by tak jasně nesvítilo. Ale jak poznat sám sebe jako světlo, když jsi uprostřed něj – to je otázka.“

„No,“ napřímila se Malinká duše: „Ty jsi Bůh, tak něco vymysli!“ Bůh se znovu usmál. „Už jsem to vymyslel,“ řekl.“ Protože nevidíš sama sebe jako světlo, když jsi ve světle, obklopím tě temnotou.“

„Co je to temnota?“ zeptala se Malinká duše a Bůh odpověděl: „To je to, čím nejsi.“

„Budu se temnoty bát?“ zakřičela Malinká duše. „Jenom, pokud se rozhodneš,“ odpověděl Bůh. „Ve skutečnosti není nic, čeho by ses musela bát, pokud se ale nerozhodneš, že je čeho se bát. Víš, všechno si jen vymýšlíme. Předstíráme.“

„Aha,“ řekla Malinká duše a už se cítila o něco líp.

Potom Bůh vysvětlil, že abychom mohli vůbec něco prožít, musí se objevit pravý opak. „Je to veliký dar,“ řekl Bůh „protože bez něj byste vůbec nemohli vědět, jaké všechno je. Bez zimy byste nemohli poznat teplo, bez toho, co je nahoře – to, co je dole, bez rychlého pomalé. Nemohli byste znát levé bez pravého, co je tam bez tady, teď bez potom.“ „Takže,“ uzavřel Bůh „když jsi obklopena temnotou, nehroz pěstí a nezvyšuj hlas a temnotu neproklínej. Raději buď světlem v temnotě a nerozčiluj se kvůli tomu. Potom budeš vědět, kým skutečně jsi a stejně tak to budou vědět všichni ostatní. Nech své světlo zářit tak, aby všichni věděli, jak jsi jedinečná!“

„Chceš říct, že je v pořádku, aby ostatní viděli, jak jsem jedinečná?“ zeptala se Malinká duše.

„Ovšem!“ zvolal Bůh. „Je to naprosto v pořádku! Ale pamatuj si, že jedinečná neznamená lepší. Každý je jedinečný svým vlastním způsobem! Avšak mnoho jiných to možná zapomnělo. A poznají, že je v pořádku být jedinečný, pouze když uvidí, že to být jedinečná je u tebe v pořádku.“

„Oh,“ řekla Malinká duše a tančila a poskakovala a smála se a skákala radostí. „Mohu být tak jedinečná, jak jen chci!“ „Ano, a můžeš začít hned teď“, řekl Bůh, který tancoval a skákal a smál se spolu s Malinkou duší. „Kterou částí jedinečného chceš být?“

„Kterou částí jedinečného?“ zopakovala Malinká duše. „Tomu nerozumím.“ „Dobrá,“ řekl Bůh, “být světlem znamená být jedinečný a jedinečnost má řadu částí. Je jedinečné být laskavý. Je jedinečné být jemný. Je jedinečné být tvořivý. Je jedinečné být trpělivý. Můžeš přijít ještě na jiné věci, jak být jedinečná.“

Malinká duše chvíli tiše seděla. „Dokážu přijít na spoustu věcí, jak být jedinečná!“ zvolala potom. „Je jedinečné pomáhat. Je jedinečné sdílet. Je jedinečné být přátelský. Je jedinečné být ohleduplný k ostatním.“ „Ano,“ souhlasil Bůh, „a ty můžeš být všemi těmito věcmi anebo jakoukoliv částí jedinečného, kterou si přeješ, a to kdykoliv. To je to, co znamená být Světlem.“

„Vím, čím chci být, vím, čím chci být!“ oznámila Malinká duše s velkým nadšením. „Chci být tou částí jedinečného, která se jmenuje odpouštějící. Není jedinečné být odpouštějící?“ „Ale ano,“ ujistil Bůh Malinkou duši. „To je velice jedinečné.“ „Dobrá,“ řekla Malinká duše. „To je to, čím chci být. Chci být odpouštějící. Chci se takovou zažít.“

„Dobře,“ řekl Bůh, “ je ale jedna věc, kterou bys měla vědět.“ Malinká duše už začínala být trochu netrpělivá. Vždycky to vypadalo, jako by byly nějaké komplikace. „A co?“ vzdychla Malinká duše. „Neexistuje nikdo, komu je třeba odpustit.“ „Nikdo?“ Malinká duše nemohla uvěřit tomu, co bylo řečeno. „Nikdo!“ zopakoval Bůh. „Všechno co jsem udělal, je dokonalé. „V celém stvoření není ani jedna duše, která je méně dokonalá než ty. Podívej se kolem sebe.“

V té chvíli si Malinká duše uvědomila veliký dav, který se sešel. Duše přišly z daleka – z celého Království, protože se rozneslo, že Malinká duše vede tento jedinečný hovor s Bohem a všichni chtěli vědět, co se povídá. Když se Malinká duše dívala na bezpočet dalších duší, které se sešly, musela souhlasit. Žádná se nezdála být méně dokonalou než byla samotná Malinká duše. Kouzlo duší, které se sešly a jas jejich Světla byl takový, že se na ně Malinká duše téměř nemohla podívat.

„Komu chceš potom odpouštět?“ zeptal se Bůh. „Panečku, to nebude žádná legrace!“ Zabručela Malinká duše. „Chtěla jsem se zažít jako ten, kdo odpouští. Chtěla jsem vědět, jaký je to pocit, být takto jedinečná.“ A Malinká duše se naučila, jaké to asi je, když je smutná.

V té chvíli ale přistoupila z davu Přátelská duše. „Neměj obavy, Malinká duše,“ řekla Přátelská duše, „pomohu ti.“
„Pomůžeš?“ rozzářila se tvář Malinké duše. „Ale co s tím můžeš udělat?“ „Mohu ti dát někoho, komu můžeš odpustit,“ zašvitořila Přátelská duše. „Mohu přijít do tvého příštího života a udělat něco, abys mi mohla odpustit.“

„Ale proč? Proč bys to chtěla udělat?“ zeptala se Malinká duše. „Ty, která jsi tak dokonalou bytostí! Ty, která máš tak vysokou vibraci, že to vytváří Světlo tak jasné, že se na tebe téměř nemohu podívat! Co by tě mohlo přimět snížit svou vibraci, aby se tvé jasné Světlo stalo temným a hustým? Co by tě mohlo přimět – tebe, která jsi tak lehounká, že můžeš tančit po hvězdách a pohybovat se po Království rychlostí myšlenky – abys přišla do mého života a učinila se tak těžkou, abys mohla udělat tuto zlou věc?“

„To je jednoduché,“ řekla Přátelská duše „udělala bych to, protože tě miluji. Nebuď tak ohromená,“ řekla Přátelská duše,“ty jsi to pro mne také udělala. Nepamatuješ si to? Tančily jsme spolu, ty i já, už tolikrát. Tančili jsme spolu po řadu věků. Hrály jsme si spolu po všechny časy a na mnoha místech. Pouze si to nepamatuješ. Obě jsme byly vším. Byly jsme v tom Nahoře i Dole, byly jsme v tom Vlevo i Vpravo. Byly jsme Tady a Tam, byly jsme v tom Nyní i Tenkrát. Byly jsme muž i žena, byly jsme dobrý i zlý, byly jsme obětí i viníkem. Tak jsme se ty a já sešly v minulosti mnohokrát, každá přinášejíc té druhé přesnou a dokonalou příležitost vyjádřit a zažít to, kým skutečně jsme. Takže…“ vysvětlovala Přátelská duše ještě trochu víc „přijdu do tvého příštího života a budu tentokrát tou špatnou. Udělám něco skutečně hrozného a ty se pak můžeš zažít jako ten, kdo odpouští.“

„Ale co uděláš?“ zeptala se Malinká duše trochu nervózně „co bude tak hrozné?“ „Ó,“ odpověděla Přátelská duše a zamrkala, „něco už vymyslíme“.

Pak se zdálo, že Přátelská duše zvážněla a tichým hlasem řekla: „Víš, v jedné věci máš pravdu. Budu muset zpomalit svou vibraci a stát se velice těžkou, abych mohla tu nepěknou věc udělat. Budu muset předstírat, že jsem něčím, čím vůbec nejsem. Takže bych tě na oplátku o něco poprosila.“ „Cokoliv, cokoliv!“ zakřičela Malinká duše a začala tančit a zpívat. „Budu moci odpouštět, budu moci odpouštět!“

Potom Malinká duše viděla, že Přátelská duše je velice tichá. „O co jde?“ zeptala se, „co já pro tebe mohu udělat? Jsi takový anděl, že to pro mne chceš udělat!“

„Samozřejmě, že Přátelská duše je anděl!“ přerušil ji Bůh. „Každý je anděl, pamatuj si, neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.“

„V té chvíli, kdy tě uhodím a srazím,“ odpověděla Přátelská duše, „v té chvíli ti udělám to nejhorší, co si dovedeš představit, právě v té chvíli.“ Přátelská duše se ztišila ještě víc. „Vzpomeň si, kým skutečně jsem.“

„Oh, ano, vzpomenu!“ zakřičela Malinká duše. „Slibuji! Budu si tě vždy pamatovat takovou, jaká jsi právě teď!“

„Dobře,“ řekla Přátelská duše, „protože, jak víš, budu tak moc předstírat, že zapomenu sama na sebe. A pokud si mě nebudeš pamatovat takovou, jaká skutečně jsem, možná si na to nebudu moci dlouho vzpomenout. A pokud zapomenu , kdo jsem, možná zapomeneš, kdo jsi ty a budeme obě ztraceny. Potom budeme potřebovat, aby přišla další duše a připomněla nám oběma, kdo jsme.“

„Ne, nebudeme!“ slibovala Malinká duše. „Budu si tě pamatovat! A poděkuji ti za to, že mi přinášíš dar – příležitost, abych mohla zažít sebe jako toho, kým jsem.“

A tak bylo dohodnuto. A Malinká duše šla vpřed vstříc dalšímu životu, nadšena tím, že je Světlo, což je velice jedinečné, a nadšena tím, že je částí jedinečného, která se nazývá Odpouštění. A Malinká duše napjatě čekala, aby mohla zažít sebe sama jako Odpuštění a poděkovat jakékoliv další duši, která jí to umožní. A kdykoliv během tohoto nového života, kdykoliv se na scéně objevila nová duše, ať přinášela radost nebo smutek – a zvlášť pokud přinášela smutek – pomyslela Malinká duše na to, co řekl Bůh: „Neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.

1  
2  
3  
4  
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.